Myslivci versus výchova psa

Od malička jsem byla vedena mým tatínkem k úctě k přírodě, k obdivu k síle, kterou umí příroda ukázat a ke všemu živému okolo nás. V lese mi ukazoval maličké muchomůrky, stavěli jsme budky pro ptáčky, obdivovali maličké užovky, které se vyhřívaly pod naším venkovním stolem  a v zimě přikrmovali srnky, které hladové chodily  až k naší chatě.

Stěhování z města na vesnici bylo proto pro mě dlouho plánovanou událostí a také vidinou možnosti chovat nějaké to domácí zvířátko, případně pomoci volně žijícím živočichům v nouzi.

Srneček, kterého jsme v květnu adoptovali z útulku pro volně žijící zvířata se měl čile k světu a z jednohoapůl kilogramového drobečka vyrostl krásný, teď již pětikilový sebevědomý sameček s malinkatými tečkami na čele, značícími místečka, kde se co nevidět vyloupnou parůžky. Většinu dne tráví v ohradě s ovečkami, ale občas se tomu lajdákovi podaří protáhnou ohradou a běhá si po zahradě. Nejradši stále kolem mě, asi je mu v mé společnosti dobře a také ho ještě pořád přikrmuji dvakrát denně mlékem, což mě povýšilo v jeho světě na osobu číslo jedna.

V sobotu navečer, když se srneček pásl na zahradě a po očku mě sledoval,  jak zalévám keříky

a jestli nejsem od něj moc daleko se objevila u plotu paní hajná a srnečka přes plot obdivovala. Šla na procházku s jejich jezevčíkem,  který  za  plotem  našeho srnečka s velkým

zájmem sledoval. Prohodili jsme spolu pár slov, když tu se jezevčík začal dobývat pod plotem k nám do zahrady a protože to hned nešlo, oběhl roh zahrady, nadzvedl v jednom místě uvolněný plot, vběhl do zahrady a začal srnečka štvát.  Nějaké  volání paní hajné mu bylo v té

chvíli naprosto ukradené a já  při pohledu  na  něj  a bezmoci,  která mě přepadla  měla  vidinu

dlouhé šňůry kolem jeho krku a hodně překvapivého škubnutí a  překulení , když přivolání hajné neposlechl. Bohuže,l zřejmě hajní psa v lese mít na vodítku nemusí, nemusí mít ani košík, dokonce jsem přesvědčená, že ho tento pejsek nikdy ani neviděl.

Nakonec vše dopadlo dobře,  srneček v rychlosti  jemu vlastní  proskočil okem zpět do ohrady

za ovečkami a s tlokoucím srdíčkem koukal na  jezevčíka, který zůstal stát překvapeně venku. Tam ho chytil manžel a podal přes plot paní hajné. Nechci přemýšlet o tom, jak by to dopadlo, kdybychom v zahradě neměli ohradu a ten prcek nebyl natolik chytrý, aby v ní hledal útočiště.

Škoda, že to má ještě pokračování……

Druhý den navečer už šel na procházku s pejskem  i pan hajný s paní hajnou a chtěli vidět přes plot srnečka. Ten se pásl poslušně v ohradě. Jezevčík si opět běhal bez vodítka a bez košíku kolem zahrady… Srneček nebyl v zahradě, tak se vydali směr les…. Už se začalo šeřit, jako skoro pravidelně nádherný večer , když se ozval z lesa štěkot psa vyštěkávajícího nějaké zvíře…štěkal a štěkal a štěkal…Opět jezevčík hajného a co myslíte že bylo dál?   Na zavolání

nepřišel, tak ho nechali v lese štěkat do zblbnutí a šli pěkně procházkou zpět domů…Však on, až se v lese vyřádí pěkně přiběhne „poslušně“ zpět domů….